Jako každý den vstal dlouho před svítáním, na kokrhání nečekal. Ze všeho nejdřív zkontroloval teploměr za oknem. Díky bohu ukazoval dva stupně. Často pracoval i v mnohem horších podmínkách, minus 10, někdy i minus 20. Vlezlá a nepříjemná zima mu jeho práci ošklivila. Rukavice ale na jemnou práci s nožem nepřipadají v úvahu, takže prsty zebou a po chvilce už nejsou cítit vůbec. Přitom to, co dělá z průměrného kruponáře mistra, je přesnost řezu a cit.
Užíval si ranní klid a ticho. Náčiní si nachystal už včera večer. Nepotřeboval toho moc, jenom sekeru, nůž a ocelku, zvon na škrábání štětin, drátěnku, háky, 4 pevné řetězy a bourací pistoli. Tu začal používat jako jeden z prvních v okolí. Na zahraniční novinku se tehdy většina řezníků dívala skepticky, jemu se ale zalíbila díky jednoduchému ovládání, rychlosti a spolehlivosti. Dřív, když byl mladý, musel prasátko nejdřív bodnout do týla, což bylo mnohdy riskantní a nebezpečné.
Nože, nejdůležitější nástroje kruponáře, měl vždycky ostré jako břitvy. Přebrušoval je skoro před každým řezem, a jako správný řezník nedopustil, aby na ně sáhnul někdo jiný. Každý z nožů měl svůj účel a manipulace s nimi připomínala slavnostní rituál, do kterého byl kdysi jako tovaryš zasvěcen.
Jako poslední si nachystal kostkovanou zástěru. Po každé zabijačce mu ji přepírala a na tu další chystala manželka Františka. Když byly jejich vnučky ještě malé, oblíbily si tuto pracovní pomůcku a parádily se s ní na dvoře. Františka pak zástěru často hledala po celém obydlí i pozdě do noci.
Když býval mladší a počasí to dovolilo, jezdil k zabijačkám na kole. Někdy musel zvládnout i dvě štace denně. První začínal ještě za hluboké tmy a končil těsně před polednem, tak aby tu druhou stihl do stmívání. V zimních dnech byla každá minuta drahá, a přesun na kole jich pár ušetřil. Zakázek míval nad hlavu: od Bánova po Starý Hrozenkov neměl konkurenci. Každý, kdo stál o kvalitní práci, oslovil nejdříve jeho. Věhlas řeznického mistra z dolního konce Bystřice se rychle roznesl a řadu méně šikovných kruponářů, jako třeba řezníka z horního konce, přivedl takříkajíc na buben. Své zákazníky ale nikdy nešidil. Za zabijačku účtoval zásadně podle velikosti prasete, od stovky do 150 korun.
Toho dne vyrazil pěšky, už dávno se nikam hnát nemusel. Od revoluce se řemeslu věnoval hlavně z lásky, ne kvůli výdělku. O to více si ale užíval, když mohl odvést celou práci od začátku až do konce: od vykrvení, přes bourání a porcování kýty, krkovičky, kotlety a bůčku, až po přípravu jelit, jitrnic, škvarků nebo tlačenky. On sám měl ale ze všeho nejradši vždycky ovar. Ten, když se zalije vroucí polévkou, dokáže po několikahodinové práci v mrazu prohřát krásně celé tělo.
Dorazil ještě za tmy, tak jak bylo dohodnuto. Na dvoře už čekal vykrmený pašík, necky, triangl, lavor, rozpálená kamna, hromada kýblů a hrnců. Vzadu na dvorku větřil černý pes. Výjev jako z obrazu Josefa Lady. Postupně přicházeli i tři rozespalí pomocníci. Víc jich ani ve svém požehnaném věku nepotřeboval. Než dojde na napařování vepře, měli šohaji ještě chvíli na to, aby se po ránu rozkoukali. Štamprli na zahřátí do jedné nohy, do druhé, a jde se na věc.
O co byl ochuzen za mlada, snažil se aspoň částečně dohnat na stará kolena, a pracovní kalendář tak měl zaplněný až do poslední chvíle. Ještě několik týdnů po smrti řeznického mistra z dolního konce Bystřice zvoní jeho synovi Miroslavovi telefon. Volá pan Bérec: „Miro, co je s tvojím tatů? Sme domluvení v sobotu na zabijačku, ale on sa ně vůbec neozývá!“ – „Pane Bérec, otec měl před pár týdny pohřeb, to nevíte?“ – „Sakra! Tož a kde mám teď sháňat řezníka?!“
A tak pan Mahdalík svou úplně poslední zabijačku už vlastně nestihl. Nahoru mu tímto vzdáváme hold a doufáme, že je pyšný na to, jak jeho syn navázal na odkaz a udržuje řeznické řemeslo v rodině dál.
